Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mladí frantíci z KID WISE mají ve své aktuální nahrávce cosi magicky nespecifikovatelného. Takovou šmrncovní esenci plnou telecího nadšení a nových pohledů na svět, který ve svém věku objevují a díky svojí hudbě zprostředkovávají světu. Mnohdy je podobný duch zachycen na prvních nahrávkách kapel, co následně velmi rychle prorazily. Jsem si jist, že tato aura se za pár let z jejich tvorby vytratí a dost možná na nás budou zanedlouho shlížet z pódií velkých hal, protože potenciál v nich ukrytý brzy přitáhne nějakou větší nahrávací společnost.
Náladová indie rocková vize světa si na aktuální nahrávce ráda hraje s klavírními i tklivými smyčcovými podkresy a místy skladby natahuje i do více jak desetiminutových stopáží. Tvorba kapely mi zdaleka nejen vizuálem videí lehce připomíná ruskou výtečnost zvanou MOTORAMA nebo švédy JENIFEREVER, jen s tím rozdílem, že KID WISE více šlapou do atmosféry. Díky tomu působí jako citlivá nenásilná kytarovka, která je rozkročena někde mezi melancholický chilloutem, post-rockem a progresivním popem.
Když jsem „Renaissance“ slyšel poprvé, kapelu jsem téměř neznal a rozhodně jsem nečekal, že za ní stojí tak mladí hudebníci. Jsem přesvědčený o tom, že pokud kluci nezratí drive, múzy a pracovitost nebo se nepoštěkají při nahrávání plnohodnotného následníka tohoto třípísňového EP, můžeme od nich čekat velké věci.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.